Hasiči Broumy

Přišly červencové svátky (a vedra) a s nimi už tradičně Žloukovické brodění. Letos jsme vraceli jen jeden putovní pohár, a viselo ve vzduchu, jestli nějaké, případně kolik, si jich odvezeme zase zpátky.

A jelikož Míša je pořád ještě pajda, ani jsme se nemusely prát, která z nás nepoběží. Letos po nástupu startovala nejprve ženská družstva, naše druhé v pořadí po domácích. Rychle jsme tedy okoukly, na co si dát pozor a kde nešetřit síly a už jsme samy stály na startovní čáře. Se startovním výstřelem se spustil známý cinkot a už jsme metelily.

Proletěly roury, přenesly žebříky a už nás hlasy fanoušků hnaly na most. Hlavně ten Míši, strategicky hned pod ním: „Káčo, zaber, teď musíš!“ byl na správném místě a hnal Kačku, (která tam jako první musela být opravdu co nejrychleji,) ještě víc  – když teda musela. Z mostu jsme svištěly jedna za druhou, přebrodily řeku, popraly se s vestami a i letos opět trošku chaoticky naskákaly do raftu. Voda nejela příliš rychle a tak bylo potřeba zabírat. Barel skočil do raftu skoro sám a jely jsme zakotvit. Při brodění řeky zpět už skoro docházely síly, ale i tak jsme běžely, co to šlo.

Masáž srdce, umělé dýchání, přesunout figuranta a už jsme táhly nosítka (nebo sebe navzájem?) ke kýblům. Každá pánovi přinesla jeden, i když on si je, darebák, klidně hned vylil. A už čekala jen cílová rovinka, odložit nosítka a stopnout časomíru. Vyždímané, ačkoli mokré, jsme se svalily pod už opravdu dobře známý keř a už jenom čekaly, co nám na náš čas, který byl 10:17 min, odpoví naše soupeřky.

Po odběhnutí žen došlo na muže. Jako tradičně jsme i letos měli dvě mužská družstva (a třeba se druhého týmu za rok dočkají i ženy, kdo ví?). V obou proběhlo k drobným změnám. Karel pustil mládí vpřed, a tak si s nimi dal letos svou premiéru Patrik Schovánek. A stejně jako loni jsme s sebou měli i posilu z řad profíků – Martina Tomáška, kterému děkujeme za posílení družstva.

Se startovním číslem 5, už do pěkného pařáku, nastoupili naši muži Broumy II.

Prolézt rouru není žádná překážka, poprat se se zavěšením žebříku na most, hurá nahoru a fofrem hned zase dolu. Vše šlo jako po másle, naskočili do raftu a už se hnali pro „tonoucího“. Po přebrodění zpět na správnou stranu řeky došlo také na zdravovědu. Po přesunutí figurantky ale chlapi museli čapnout nosítka, a jako první z družstev se slečnou nešli jako na vycházce, ale běželi, až chudinku natřásali jak pytel brambor.

Pomalu, ale jistě už docházeli síly, ale ještě nebylo hotovo – čekaly tu kýble, kterými muži museli naplnit soudek (asi už pána nebavilo tu vodu vylévat jen po kýblech). Pobrali tedy ještě zbytky všech sil, co někde v zaprášeném koutku našli, a po naplnění sudu doběhli s figurínou do cíle. Ruka práskla do tlačítka časomíry v čase 10:10 min – zatím nejlepší čas!

Bohužel ale mezi tím, co pobírali síly a čekali, než je doběhnou jejich plíce, se vydalo na dráhu družstvo Stradonic, které jde poslední roky stále nahoru a vytřelo všem zrak s prvním časem pod 10 min – 9:30.

To už ale na startu čekalo družstvo muži Broumy I. – naši rychlí koně. Laťka byla nasazena, nebyl čas strategizovat a rozmýšlet a už byli také na trati. Roura, žebřík, most, všechno šlapalo. Jenže přišel zádrhel. A ne jeden. Černý Petr už měl vybráno – pro dnešek Závoška. Nejprve se zasekl s přetočenou karabinou a nemohl slaňovat. Ale to ještě nebylo všechno, za chvilku přišel zápas se zapnutím vesty.

Nakonec tedy zvítězila hrubá síla, ale byl to boj. Všichni už byli rozhození a napnutí, jak to dopadne. Dojeli s raftem, přebrodili řeku, provedli zdravovědu a hnali se se slečnou na nosítkách ke kýblům. Naplnili sud a s běžící časomírou přímo před očima, (kterou všichni brzdili myšlenkami,) letěli do cíle. Výsledný čas 9:43 min. Pro kluky možná zklamání, kdyby se nezdrželi, byli by suverénně první. Ale co, nemůžem prostě vyhrávat pořád všechno, občas si k tomu může čuchnout i někdo jiný.

Už jsme tedy jen napjatě čekali, až se doběhá, jestli se ještě nějak změní pořadí. Mezi tím někteří dali rychlou koupačku v Berounce a šli jsme na vyhlášení. Holky nikdo nepřekonal, a tak s více než minutovým náskokem opět po roční pauze vybojovaly putovní pohár – jak nic! Na družstva mužů tedy nakonec vyšlo 2. a 4. místo. Z čehož možná neměli nějakou obrovskou radost, ale i tak si myslím, že to jsou krásná místa, možná jsme už jen zmlsaní a máme vysoká očekávání.

A po takovém fyzicky náročném závodě, kde si mnozí sáhnou opravdu na dno, je potřeba dočerpat síly. Takže jsme, také už tradičně, hnali na hráz, kde nás čekalo grilované maso, soudek a sladká odměna za naše výkony.