Hasiči Broumy

První část naší výpravy se sešla v 11:35 u zastávky v Broumech a vyrazila na vlak do Zdic. Aby to ale nebylo tak jednoduché, tak se ještě sklerotický Kája musel vracet domů pro mikinu. Za chvíli nás ale naštěstí dojel, připojily se k nám holky Malcovky, a uháněli jsme na vlak. 
Cesta vlakem byla poněkud dlouhá a vůbec neubíhala. Vlak nabral zpoždění a nebýt hodného pana průvodčího, ujel by nám přípoj z Českých Budějovic. Po půl čtvrté už jsme zdárně vysedali v Kaplici a kontrolovali kola. Největší strach o své kolo měla Maruška, která naštěstí žádný šrám nenašla. Tuto smůlu si bohužel se svým novým kolem vybral Kája.
Plní energie jsme vyrazili směr Meziluží, kde nás čekal náš domeček. Po cestě jsme nakoupili zásoby na večer a před šestou hodinou už jsme se ubytovávali. Bydlení vypadalo pěkně a jeho majitelé velmi přátelsky. 
Večeři nám uvařily kuchtičky Radka s Maruškou, naplánovali jsme trasu na zítra, zahráli si pár karetních her a mohli jít spát.

Druhý den ráno nás po probuzení čekala pestrá snídaně. Míša s Kájou si přivstali a sjeli do Horní Stropnice pro čerstvé pečivo. V devět hodin už jsme opouštěli domeček a frčeli jsme do Terčina údolí. Projeli jsme kus naučné stezky, zastavili se u vodopádu a okoukli Přeshraniční stezku (,,na boso") - bohužel už byla ve špatném stavu. Během jízdy jsme se rozdělili na dva tábory, někdo si cestu bahnem a přes kořeny užíval, pro někoho to bylo peklo.
Dále naše cesta pokračovala do Českých Velenic, kde jsme si dali oběd. Porce přinesli tak velké, že jsme měli problém je do sebe vůbec nacpat. Po tomto boji jsme přejeli přes cyklistický hraniční přechod do Rakouska, kde to bylo moc pěkné. Domky upravenější, tráva zelenější, silnice rovnější, kopce kopcovatější a sluníčko agresivnější. Do Čech jsme se vraceli přes hraniční přechod v Nových Hradech, kde jsme si dali výbornou borůvkovou zmrzlinu.
K večeři jsme si opekli buřty a od pana domácího jsme dostali pálivé chilli papričky a okurky. Při večerních hrách se projevilo, že Maruška nemůže hrát škodící hry. Zato na plné čáře všechny drtila v Duchovi.

Středa byla den, kdy si měly odpočinout naše otlačené zadky, bolavá záda i namožené nohy. Kola jsme tedy nechali zamčená v kůlně a vyrazili jsme pěšky na Kraví horu. V Dobré Vodě u Kostela panny Marie jsme potkali autobus rakouských jeptišek, takže jsme museli dávat pozor, abychom se s nimi nepomíchali. Cestou jsme se řídili heslem: ,,Je to sice dál, ale za to horší cesta!", a kolem poledne už jsme lezli na rozhlednu. Dočetli jsme se, že za dobré viditelnosti jsou vidět i Alpy, ale to se nám nejspíš nepovedlo.
Při sestupu jsme se zastavili u meditačního zvonu a pádili jsme do Hojné Vody na oběd.
Večer Kačka s Míšou dělaly palačinky ze 2 litrů mléka, jak někde v závodní jídelně. Také konečně dorazil Martin, poslední člen této výpravy, který si cestu kapku protáhl. ,,Martine, ty si zabloudil?" ,,Několikrát!"

Protože čtvrtek byl nejteplejší den, tak jsme si naplánovali koupání. Už ráno byla teplota dosti vysoká, takže jsme snídali venku za krásného počasí a zpívání ptáčků. Dopoledne jsme se zastavili v Žumberku, projeli kolem rybníků až na Červená blata, zdlábli tu předražený oběd a frčeli dál do Horní Stropnice na koupaliště. Voda nebyla úplně nejteplejší, ale v těchto slunečných dnech to tolik nevadilo. Potřebovali jsme se zchladit. 
Večeři měla na starost Andrejka s Martinem, kteří ugrilovali maso. Pan domácí nám donesl čerstvě vykopané brambory, takže jsme si připravili i domácí křupavé brambůrky na grilu, které byly výborné. Nezbývalo už nic jiného, než všechno sníst, vypít a jít spát.

Ranní ptáče dál doskáče, takže jsme si museli přivstat, abychom stihli dojet včas na vlak do Českých Budějovic. Naštěstí jsme mezi sebou neměli žádného ospálka a v osm hodin už jsme se loučili s naším týdenním domečkem a uháněli na vlak.
Ve vagonu, ve kterém jsme jeli, jsme tentokrát mohli mít kola pod dohledem, takže se všem ulevilo - nejvíce Marušce. Chudák v noci nespala kvůli tomu, že jí kolo poškrábou. Konečně mohla být v pohodě a dospat to... a nejen ona.

Domů už nás čekal jen ošklivý kopec do Březové, který jsme objeli Údolím Ticha. Výhodou pro nás bylo, že po těch rakouských kopcích, už nám ten náš nepřipadl ani jako kopec. 
Po čtyřech dnech ježdění máme za sebou 202 - 243km (jak kdo). Pár flašek piva, lahví vína a hlavně spoustu srandy.

Doufáme, že jsme své fyzičky potrénovali a že zítra na Brdské nebudeme vysílení! :-)